Jestliže máš strach, jsou otevřené cesty pro zlý konec. Strach je negativní víra. Strach hraje v našich životech silnou roli. Mnoho lidí říká věty typu: Mám vysoký tlak, to mají všichni v naší rodině, dědeček na to zemřel, otec na to zemřel. Není mi pomoci, jakmile budu mít padesát let, také umřu. Je to tak dáno, je to vůle Boží. Když onen muž dosáhl padesáti let, pozoroval, že se mu točí hlava. Cítil něco na prsou, očekával mrtvici, každý den žil se strachem a očekáváním. Strach vytváří v jeho těle příznaky a on počítá s tím, že zemře. Podobně zase mnoho žen umírá strachem, že budou mít rakovinu, myšlenkový řetězec je stejný: Moje babička zemřela na rakovinu, moje matka zemřela na rakovinu, já také pravděpodobně zemřu na rakovinu.
Dostávám vyplašené dotazy dvacetiletých dívek, které popisují banální problém, ale potřebují se ujistit, že to není projev rakoviny. Co asi budou říkat, až dosáhnou padesáti let?
Budou si stále opakovat, že mají rakovinu, budou na to myslet, budou to znovu a znovu opakovat... Strach zabíjí ze zvyku. Má-li někdo konkrétní strach, potom začíná plynout jeho zničující moc. Věřící člověk, který má pevnou víru, svůj strach předá Bohu, On jim zaslíbil, že je ochrání.
Bůh nechce, aby člověk trpěl, to není Jeho vůle. Strach v člověku osnuje ten zlý protivník, a hlavně tehdy, když dotyčný v srdci Boha nemá.
Někteří lidé dokáží popsat dvě stránky potíží, mají v sekretáři celou složku zdravotních dokumentů, laboratorních výsledků, rentgenů, zoufale hledají důkazy, že jsou zdraví a že tu rakovinu nemají.
A když se jich zeptám "Co Vás vlastně trápí?", jsou mou otázkou zaskočeni. Mám spoustu problémů, mohu jimi popsat dvě stránky.
A víte co? Vyprávějte mi, jak to bylo, když se Vaši rodiče rozváděli… A tehdy začnou nenápadně rozvazovat zcela jiný příběh, který je na rovině neměřitelné. Je v jejich duši. Usadil se jim tam strach. Ruku v ruce s nenávistí, která koketuje s dušeným vztekem a zatvrzelostí, že "tomu" nelze odpustit.
A tyto informace jsou mnohem cennější než ony dva listy popsané příznaky a složka prodělaných vyšetření. Protože ten strach, nenávist, dušený vztek a pocit, že není možno odpustit křivdu, je základ jejich nemoci.
Takže mám jít k psychiatrovi, nebo k psychoanalytikovi? Mám si na to vzít tlumící léky?
Mám zaklepat a prosit Boha, aby mi pomohl? Nevím jak. Nikdo mne to neučil. Moji rodiče a jejich rodiče byli ateisti. O kostele nechci slyšet.
Rozbor jejich situace jim vlastně nastaví zrcadlo. Mají problémy, chtějí věřit vědě a současnému systému, ale ten jim úlevu nepřináší. Mají v sobě strach, nejsou zakotveni ve víře, nikdo je tomu neučil. Nechají se tedy zabít z tradice?
Nechávám konec úvahy o strachu otevřený, aby si mohl každý najít svou odpověď.
MUDr. P. Šácha
